rezident jaro 2016
Jestli Bůh napověděl lidem kmenem stromu, že mají osadit jako nový prvek sloup, pak elegance stébla trávy vedla k využití oceli jako subtilního prvku, který člověku pomáhá stavět do výšky a do dálky.
V místech, kde se hromadí spousta lidí, se domy musí dotýkat mraků, protože pozemky jsou drahé a všichni mají velkou touhu bydlet právě třeba na ostrově Manhattan nebo v jiných centrech světového bytí, kultury a obchodu. První mrakodrapy rodící se v Chicagu a New Yorku měřily do stovky metrů a nás dodnes okouzlují na svou dobu sice jednoduchou, ale přeci jen dekorovanou fasádou, ocelovou kostru uvnitř pouze tušíme. Dnes zařazujeme mezi mrakodrapy každou souvisle obyvatelnou výškovou budovu měřící více než sto či sto padesát metrů. Zřejmě stojíme před faktem, že v brzké budoucnosti se drapači mraků vyšplhají přes kilometr výšky.
Z PRACHU DO NEBES
Jistě dlouhý čas trvalo, než se člověk skutálel po příkrých stráních do údolí, aby posléze šplhal do protisvahu. Dnes noha, pneumatika, kola lokomotivy po pár vteřinách překročí hluboká údolí. Ocel dokáže i plnit sny o mimořádnosti. Paříž při vzniku Eiffelovy věže takovou kovovou nezvyklost odmítala, aby po pár letech na ni byla hrdá. Zkrátka ocel je dobrý společník – od čistě technicistních řešení až po ta ryze výtvarná a okrasná.
CHTĚNÉ I NECHTĚNÉ VLASTNOSTI
Co je vlastně ocel? Je to slitina železa a uhlíků, která obsahuje méně než 2,14 procenta uhlíku. Pokud je uhlíku více, jedná se již o litinu. To jsou suchá fakta, podstatné je, že ocel umožňuje zvládat, jak již bylo řečeno, nosné velkorozponové a namáhané konstrukce staveb.
Ovšem ocel má také jednu chybu, nesnáší žár ohně, již při 500 stupních Celsia klesá její pevnost na polovinu, proto se musí proti požáru chránit nátěrem či obkladem, stejně je na tom i s mrazem nebo hlukem.
A tak v bytových, administrativních a kulturních budovách odhalenou nosnou ocel tolik nepotkáváme. Oproti tomu velkou výhodou oceli je fakt, že ji lze recyklovat. Téměř tři čtvrtiny nové oceli z celkové roční produkce pochází z recyklovaného materiálu.
OPRAVDU CHLADNÁ A BEZ POEZIE?
Ocel nemá poezii, kterou skrývají voňavé dřevo, proměňující se kámen, sklo se svou vnitřní září. Ocel je přísná, její krása je ukryta v logice, v přesném výpočtu. Profily, jaké spočítá osvícený statik, nejsou nikdy ošklivé. Podivné je pouze, když architekt nerespektuje přirozenost konstrukcí a vnucuje oceli své subjektivní cítění. Je však pravda, že někdy projektant musí subtilnímu ocelovému profilu přidat na masivnosti, neboť vypadá vůči tomu, co nese, příliš nepatrně a směšně. Na druhé straně zase se plné ženské proporce mohou spojit se zemí jehlou dámského střevíčku, stejně jako macatý dům tiše pluje na ocelových nitích přehradovin.
Někteří architekti paradox vynikajících vlastností ocele záměrně nechají vyznít, jako například Oscar Niemayer v kostele sv. Františka v Pampluze, kde čtyři duté trubky nesou velkou železobetonovou pergolu. Máme pocit, že se trubky musí zhroutit, prasknout nebo být zatlačeny do země.
ŽIVOT PO ŽIVOTĚ
Ocelové konstrukce plní svoji funkci i po odeznění svého života. Stávají se součástí nových materiálů, ale i orezlá torza industriálních objektů nacházejí svůj nový život. Dobrým příkladem, jak lze žít s průmyslovým dědictvím, je areál bývalých dolů a koksárny Zollverein u Essenu, zde se kloubí památková až muzeální ochrana s vdechnutím současných aktivit. Zde nalezneme autentické dosloužilé stroje a hned na dotek od parovodního potrubí divadlo, luxusní restaurace, ale i nově vyprojektovanou školu managementu od žádaného japonského ateliéru Sana. V zimě se na vodní ploše nádrže bruslí, v létě je zde zřízen bazén. Na vše lze pohlédnout z velkého netradičního ruského kola. Obdobně i v Ostravě se stejně úspěšně hledá cesta jak oživit místní Hradčany, tedy průmyslové panorama v oblasti Dolních Vítkovic. Osvícený investor a talentovaný architekt zde nalézají jímavou vazbu mezi poezií odeznělého provozu a požadavky dnešních dní, jak na poli kulturním, společenském či vědeckém, tak sportovním. Ostrava tím získává své nové tepající kovové srdce.
Ovšem i doslouživší ocel může dostat nový umělecký náboj vypalováním různých geometrických, rostlinných nebo až folklorních struktur. Čestmír Suška již téměř dvacet let křísí mrtvé nepotřebné cisterny, bojlery či kádě a vytváří z nich výtvarné objekty, které mnohdy mají funkci věže, prolézačky nebo i malé kavárny.
Ocel vyzařuje nové světlo svých industriálních útrob a je svůdná ve svém lesku i v hávu zkorodovaného pláště.
