rezident zima 2015 / 2016
Sklo provází lidstvo po řadu tisíciletí, tedy konkrétně téměř pět, již v době kamenné používal člověk přírodní obsidián k výrobě ostrých předmětů.
PRVNÍ SKUTEČNÉ SKLO bylo vyrobeno poblíž řek Eufrat a Tigris nebo u Nilu, a to někdy v polovině třetího tisíciletí před.n.l. Nejprve bylo sklo součástí šperků, korálků a různých ozdob. První datovaný skleněný předmět je zřejmě keramický pohár Thutmose III. z doby kolem 1450 př. n. l.
SKLO JE ŽIVÉ
Za Římanů došlo k velikému rozvoji skleněných pohárů a nádob, v 10. století pak sklo vstupuje do oken katedrál. Po celý čas provází člověka jako ušlechtilý šperk, který přináší slavnostní okamžiky. Jestli jsou kámen a dřevo pro jedince stavební kostrou, pak sklo je jeho duší. Je krásné, měnící se, i když zdánlivě drží pevný tvar, jeho pozvolný pohyb není nikdy ukončen. Sklo je stále tekoucí. Na starých okenních tabulkách můžeme pozorovat, že jejich horní část je tlustší než spodní. Sklo je živé. A když do něj zasvítí slunce, rozzáří se, částečně odrazí, částečně propustí, proměňuje se. A stejně jako zmíněná duše, stačí lehký úder cizího předmětu, a rozpadne se na tisíc střepů, které dokážou i poranit.
TUDY PŘICHÁZEJÍ ANDĚLÉ
Sklo jako součást architektury je nejprve nejdůležitějším prostředníkem, neboť vizuální podobu architektury vytvářející padající paprsky. Sklo, pokud je čiré, pouze nebrání toku světla. Ovšem když se do záře postaví barevné vitráže, pak do interiéru vstupuje něco, co překračuje naši pozemskou zkušenost. Jedna holčička s pohledem na kostelní vitráže řekla: „Tudy přicházejí andělé.“ Sklo po svém reaguje na každou proměnu venkovního počasí, jež naštěstí není závislé na lidské vůli. A tak okna jsou věrnou obrazovkou přírody. Každodenní, nikdy se neopakující, program.
ROMANTISMUS NAHRADILA PRAKTIČNOST
Sklo nejprve na počátku 20. století předvádělo své barevné šaty v květných zákrutech secesních výplní, později se stává racionálním funkcionalistickým sluhou. Čtvercová a obdélníková okna přivádějí dostatek luxů pro práci ve školách i továrnách, mizejí temná zákoutí a s tím i nezdravé prostředí.
Romantismus je nahrazen praktičností a hygienou. Sklo se stává moderní ženou, která není zahalena konstrukcemi nesoucími souvrství spodniček, ale v plavkách odpočívá na lehátku na střešní terase vybavené sprchou. Sklo neustrne, stále se vyvíjí. Dřevo a kámen jako základní konstrukční materiál jsou nahrazeny ocelí, místo výplně z cihlového zdiva nastupuje sklo. Domy jsou obaleny kůží vyrobenou z vícevrstvých skleněných tabulí, tuto cestu nejjasněji pojmenoval Mies van der Rohe svými domy projektovanými v USA, po vynucené emigraci související s nástupem fašismu. Od války až dodnes pak postupně nacházíme na všech kontinentech rozličné stavby, ve kterých se zrcadlí mraky, a tím ztrácejí hmotnost. Oblaka porcují do nebe zapíchnuté skleněné vertikály, mající tvary od hranatě kubických až po organické křivky připomínající okurky.
ČESKÁ STOPA
Číňané dokázali konkurenci v užitém sklu vytlačit. Ovšem stále nedokážou konkurovat českým sklářským firmám, které vznikly na zdejší, především německé, tradici. Sklu musíte naslouchat, spojovat zkušenost s inspirativním experimentem, mnohdy i improvizovat. Ovšem při všech výtvarných výletech nakonec vítězí fyzikálně chemické vlastnosti skla, ty neoklamete.
Křemičitý písek, který se taví společně se sodou /uhličitanem sodným/, potaší /uhličitan draselný/
a páleným vápnem /oxid vápenatý/, slouží nejen ve stěnách budov, ale po tisíciletí si ponechává i onu ušlechtilou ozdobnou roli. Dokrášluje interiéry a má i řadu zcela praktických funkcí. I v neradostné době diktátu socialismu dokázali Češi ohromit svět jedinečným zpracováním skla. Stačí zmínit dvě jména – Stanislav Libenský nebo René Roubíček, kteří udivovali realizacemi na světových výstavách, ale například i v rámci výzdoby československých ambasád. Nedávno jsem navštívil v hlavním městě Brazílie nyní rozdělený, původně federální zastupitelský úřad, kde v současné slovenské části je reprezentativní jídelna korunována skleněnými, poeticky roztančenými trubicemi, které vyšly z představivosti René Roubíčka. Jsou skoro padesát let staré, a není to poznat. Působí stále moderně, radostně.
DOTVOŘENO SLUNCEM
Zde by moje úvaha mohla skončit, ovšem to bych posledních deset let nemohl být v neustálém kontaktu s fusingovým sklem. Ve Skalici u Nového Boru jsem za pomocného dozoru vyrobil dvacet realizací, které se staly přirozenou součástí mnou navrhované architektury. Způsob fusingu je zdánlivě jednoduchý, na čiré sklo systémem koláže klademe jednotlivé segmenty – záměrné tvary barevného skla. Mezi ně pak můžeme sypat frity, tedy rozemleté sklo různé hrubosti, klást tyčinky nebo zářící úlomky. Vše se pak nakonec speče do výsledného souvrství a šťastná náhoda vám většinou napomůže k lepšímu výsledku. Jak jednotlivé části mezi sebou reagují, vznikají bublinky, barvy se mezi sebou rozpíjejí, a když do upečeného skla zasvítí slunce, vše se rozzáří jak v zázračné scénografii.
