rezident léto 2015
Beton provází člověka již několik tisíciletí, považujeme-li za beton i směs písku, vápna a vody, známou již ve starověku. V Pantheonu v Římě jsme udiveni exaktní konstrukcí kopule. Když někdy promítám detail pohledové struktury polí zužujících se do středu ke kruhovému otvoru, řada diváků si myslí, že se jedná o zdařilé inženýrské dílo první poloviny 20. století. Že jde o již téměř dva tisíce let starou stavbu, napadne málokoho.
O betonových konstrukcích však mluvíme především v souvislosti se vznikem železobetonu. Železo dokonale přidalo k pevnosti betonu na tlak ještě pevnost na ohyb. Železobetonové stavby šplhají do výšek, překonávají hluboká údolí, tváří se jak stébla trav, napodobují Bohem stvořenou přírodu. Nechce se nám věřit, jak velkého vyložení dosahují konzoly. Betonové stavby mají mnoho podob, od striktně technicistních, které účelově škatulkují prostory na výšku i šířku, až po čistě sochařské, kdy beton umožňuje tvarovat některé křivky odvozené od vzpínající se krajiny až po krásná zaoblení ženských linií. Zde je třeba zmínit žáka Le Corbusiera, jedinečným talentem obdařeného Brazilce Oscara Niemeyera, který do svých 105 let přesným tahem své básnivé ruky připisoval domům vzrušivé, až erotické formy, které se navíc I pojily s účelem jednotlivých domů.
HOLLYWOODSKÝ SCÉNÁŘ
Dnes bych se rád zaměřil na poněkud pozapomenutého tvůrce, který prošel všemi architektonickými styly 20. století a navíc v každém z nich dokázal odvést jedinečnou invenční práci. Jde o kladenského rodáka židovského původu Antonína Raymonda, jehož život je hotový scénář k hollywoodskému filmu, v němž nechybí posedlost výtvarnou prací, cílevědomá cesta vlastního prosazení, ale i špionážní zápletky, pronásledování pod hrozbou mezinárodního zatykače a nelehký osud věčného Ahasvera, jenž prchá před nacistickou bestialitou. Antonín Raymond začal po útěku z bývalého Rakousko-Uherska po absolvování necelých dvou let školy architektury na Technické univerzitě v Praze jako zaměstnanec firmy Casse Gilberta, která navrhovala první mrakodrap na Manhattanu v N.Y., v hávu doznívající zdobné neogotiky.
PROVĚŘEN ZEMĚTŘESENÍM
V roce 1916 přichází jako spolupracovník Frank Lloyda Wrighta do jeho ateliéru a společně dokončují první stavbu moderní architektury v Japonsku Imperial hotel, který jako jeden z mála přežívá děsivé zemětřesení roku 1923. Tokio padá v plamenech k zemi. Hotel stojí. Ateliér F. L. Wrighta dostává spoustu zakázek. Wright odjíždí doufaje, že Raymond vše vyřeší v rámci jeho ateliéru.
Antonín Raymond se ale osamostatňuje, začíná erupce velkého architekta, který projde obdobím funkcionalismu, konstruktivismu, aby se po 2. světové válce doslova bytostně ztotožnil se svébytným brutalismem, jenž byl ulit ve skořepinách betonových konstrukcí. Raymond po celou dobu své kariery pracoval střídavě se dřevem a betonem, někdy
i s oběma materiály najednou.
ČESKÁ STOPA V JAPONSKU
Připomeňme si pár jeho betonových zastavení. První skutečně moderní vilou, ke které bychom bez váhání připojili i letopočet kolem roku 2000, je dům Reinanzaka v Tokiu, pohledově vyšalovaný již roku 1924. Tato stavba byla bohužel zcela zbytečně stržena právě kolem roku 2000.
Elegantní budovou školy Hoshi s dynamismem protínajících se ramp přivedl Raymond do Japonska i trochu vídeňské geometrické secese. Na této smělé konstrukci spolupracoval s Raymondem další český emigrant, statik Jan Jakub Švagr. Stejně jako rodinné domy, jež jsou někdy dřevěné a jindy betonové, obdobně i kostely oscilují mezi valašskou folklorní stavbou a betonovou skulpturou. Nejprve, zřejmě i pod vlivem dalšího českého spolupracovníka Bedřicha Feuersteina, zachází s betonem strukturálně, konstruktivisticky, a to ve školní kapli z roku 1937, která je součástí dívčí křesťanské školy ve čtvrti Suginami-ku v Tokiu. V tomto Božím příbytku cítíme tvarosloví jednoho z prvních smělých betonových konstruktérů francouzského architekta Augusta Perreta, v jehož ateliéru právě Feuerstein před působením
u Raymonda pracoval.
Z poválečných staveb chci připomenout vedle úchvatných kaplí v rámci Nanzan University nebo střední školy v městě Rikkyo především kostel Svatého Anselma blízko tokijské stanice Meguro z roku 1954. Zvenčí strohá až fabrická hmota s jemně prohnutou římsou v čelní fasádě skrývá ve svém interiéru gradující, dynamismem elektrizovaný prostor. Uvnitř vše směřuje k neotřelému zlatému baldachýnu nesoucímu a chránícímu zavěšený kříž naší spásy, který výtvarně zpracovala Antonínova žena Noemi, jež doprovázela svého manžela nejen na cestě životem, ale mnohokrát se i významně podílela na uměleckém vyznění Raymondových interiérů. Vnitřní napětí je vytvořeno betonovými kýlovitými překlady, které jak těžké mraky každodennosti nad námi varovně visí, iluminovány bočním světlem rytmizovaným vertikálními kónickými sloupy.
Raymond dokázal dřevu, nebo především betonu, poručit, aby vytvářely architekturu takovou, jaká se rodila v jeho fantazii. Na otázku, zda Japonce naučil pracovat s železobetonem Corbusier nebo Raymond, zatím neexistuje jednoznačná odpověď. Už jen tím, že tato otázka vyvstává, je jasné, že Antonín Raymond byl architektem mimořádného významu.
