Život a lom paprsků

rezident podzim 2014 | Text: Akad. architekt David Vávra; foto: Pavel Frič, archiv.
 

Akademický architekt David Vávra se časopisu Rezident exkluzivně svěřuje, jak niterný vztah má ke kubismu.

Napsat osobní článek o kubismu mi je potěchou, neboť tento jedinečný a pro Čechy typický styl je mi velmi blízký. Mám pocit, že mě šikmé kubistické tvary provázely již od narození. Na svět jsem přišel v Podolské nemocnici a celý život až dodnes jsem prožil na Dobešské skále nad bývalým vápencovým lomem. A právě kalcitové krystaly zvětšené do kosočtvercových skalních segmentů tohoto lomu byly na počátku 20. století inspirací pro kubistické malíře jako kubismus daný nekonečnou tvořivostí Boží ruky. O tomto vnuknutí svědčí například obraz z roku 1911 od Bohumila Kubišty – Lom v Braníku. Já jsem k tomu dodával, že těžený vápenec, který dál putoval na zpracování do vápenky v místě dnešního plaveckého stadiónu, v odhmotněné virtuální formě putoval dál kolem zmíněné porodnice v Podolí, protáhl se zaškrcením v místě vyšehradského tunelu a rozvinul se v úžasných bytových domech Josefa Chochola, které jsou jedněmi z démantů čtvrti přiléhající k legendami opředenému kopci.
 

NĚHA STŘÍDÁ PATOS

Jako by jasnovidectví Libuše přecházelo do jasnozřivosti krátké architektonické etapy, jež našla plného uplatnění právě pouze v české architektuře. Hluboké oční stíny oken a otvorů činžovních domů se prolamují s touhou proniknout pod povrch hladké fasády. Architekti Chochol, Janák, Gočár nebo Novotný módně hnětli zkosenou špachtlí náběhy, ostře ohraničovali zlom stínu a světla, diagonálně protínali příčky okenních křídel, rýsovali dramatické básně patosu, možná jako předzvěst šílené a zničující první světové války. Ovšem proti tomu, jak někdy vnější výraz vyvolával až i funerální dojem, v interiéru přinášejí kubističtí tvůrci vedle robustnosti i něhu. I když komody a kredence se ještě mnohdy ztěžkle mračí, lampy, sklenice, vázy či šálky jsou pouze radostnými krystalickými tvary. Brát je do rukou způsobuje blažené občerstvení.
 

PROZÁŘENÁ STÁTNOST

Jak jsem již naznačil, v kubismu byly ony temné stíny předzvěstí válečné tragédie. Zato po roce 1918 se vznikem samostatného Československa se kubismus prozářil nadšením z nově vzniklé státnosti a k německé expresivitě přistoupilo slovansky plné zakulacení. K trojúhelníku přibyl ještě změkčující oblouk. V umělém stylu národního obloučkového slohu vznikla řada významných staveb, např. Gočárova Legiobanka se sochařskou alegorickou výzdobou od Jana Štursy, kde sochy jsou rovnocenným partnerem architektuře. Součinnost obého vytváří jednotu. Ale tento poněkud nepřirozený styl neměl dlouhého trvání. Jakoby určitý vrchol a současně konec tohoto předepsaného slohu byla symbolicky výstavba Janákova pardubického krematoria, kterou například zde v té době nežijící architekt Bedřich Feuersein chápal jako mylnou slepou cestu.
Bereme dnes toto období jako cennou historickou etapu, která završila více jak desetiletý vývoj světově ojedinělého kubismu v architektuře, jenž se přerodil v národní rondokubismus.
V současnosti jsou domy se střídavými úspěchy opravovány, prolamovaný nábytek se stává chloubou uměleckých sbírek, hrníčky, konvice, vázy jsou opětovně vyráběny a s úspěchem prodávány, kubistické kresby Pavla Janáka jsou tištěny na zdobné šátky a halí útlé dámské krky. Luxusní knihy o kubismu v architektuře plní pulty prestižních knihkupectví. Řada výtvarníků nechává prostoupit svá díla vědomými záchvěvy kubismu.
 

USAZENÝ V PODVĚDOMÍ I POD FASÁDOU

Musím říci, že ani mě nenechal tento styl netečným. Kubistické šikminy, stejně jako pastelový optimismus 60tých let s plastovou estetikou EXPA Brusel 58 se mi usadily kdesi v podvědomí, a tak občas samovolně vyplouvají při vlastní architektonické tvorbě. Ve vstupním foyeru Švandova divadla vítají návštěvníky dva titáni zkrotlí ve svítícím materiálu perspex. Zde je to na místě, neboť během rekonstrukce v roce 2001 jsme objevili kubistickou úpravu fasády architektem Ladislavem Machoněm z roku 1920, kterou jsme nechali odhalenou, a tak titáni existují jako prodloužená pupeční šňůra, která se od fasády nevlní, ale zalamuje do vstupní haly. Během práce na expozici architektury v rámci Národního technického muzea se pomyslným středobodem stává zmenšené Králíčkovo svítidlo. Jako určitou oslavu a možná i inspiraci kubistických architektů jsem před lety za pomoci Slavonické renesanční společnosti vztyčil objekt „Pocta kubisty sklípkové klenbě“. A současně se tato tvarosloví stala jedním ze 144 stopových objektů, které se objevily o několik let později v knize „Drobné perly“, jež vznikla za spolupráce manželů Fričových, kunsthistorika Jiřího Tomáše Kotalíka a za mého veršovaného přispění.
Zkrátka řadě lidí se v naší zemi sluneční paprsky lámou o pomyslné, ale i skutečné hraniční čáry kubismu.